Title
Zastavení v předvánočním shonu
Article photo

Připravili jsme si pro vás malé zastavení v předvánočním shonu. Dopřejte si chvíli a počtěte si. Hlavně bod číslo 4 mějte na paměti.

Sloupek Miloše Čermáka: Sedm pravidel pro život

 

1)  Nechoďte na porady. A když už musíte, tak jen na ty, jejichž účastníkům by k obědu stačily dvě pizzy
Slavné pravidlo v počátcích firmy Amazon formuloval její zakladatel Jeff Bezos. Byl přesvědčený, že malé týmy fungují efektivněji. Že se snáze domluví a ztrácejí méně času "politikou".Otázkou samozřejmě je, kolik těch lidí má být. Záleží na tom, jak budou dotyčné pizzy velké a o jaký druh půjde. Není pizza jako pizza, to je jasné. Když jeden americký časopis věnující se jídlu dělal anketu mezi odborníky na gastronomii, došel k závěru, že ideální je zhruba šest lidí. Proč tedy Jeff Bezos rovnou neřekl, že týmy v Amazonu mají mít maximálně šest lidí? Zaprvé se to nepamatuje tak dobře jako "dvě pizzy". Jak známo, pizzu miluje každý, a tak si snadno zapamatuje i pravidlo, v němž pizza hraje důležitou roli. Ale Bezos to možná myslel ještě rafinovaněji. Může se stát, že objednané pizzy budou příliš malé, anebo bude každá jiná, a jedna žádanější než druhá. Jenže i to je test pro pracovní tým: koneckonců jde o domluvu a dobrý pocit, a teprve pak o plný žaludek.

2)  Používejte výtah, jen pokud jedete do 5. a vyšších pater
Před lety jsme se v Praze nastěhovali do bytu ve čtvrtém patře. V domě byl výtah, ale stísněný a uvnitř šlo cítit zatuchlinu. Použil jsem ten výtah přesně jednou. Pak jsem začal chodit pěšky. Pracoval jsem tehdy v časopisu Reflex, který shodou okolností sídlil také ve čtvrtém patře. Během pár let se z toho pro mě stal zvyk: do čtvrtého patra zásadně po schodech. My lidi jsme divní. Chodíme běhat, trápíme se v posilovnách, o víkendu najezdíme desítky nebo stovky kilometrů na kole… a pak čekáme pět minut na výtah, aby nás vyvezl o dvě patra výš. Měl jsem známého, který během pracovního týdne chodil třikrát ráno do posilovny − a když se pak z jedné části Vinohrad do druhé potřeboval dostat do práce, volal Uber. Proč je limitem zrovna čtvrté patro? Byla to náhoda, ale osvědčila se. Když započítáme čekání a jízdu, není to v průměru pomalejší než cesta výtahem. A je to zhruba počet pater, který mi v mé dnešní kondici nedělá problémy. Když jdu na schůzku, nehrozí, že budu několik minut lapat po dechu a mít propocenou košili. Postupem času jsem si tohle pravidlo "prodloužil" o další: než jet jednu stanici tramvají, raději jít pěšky. Šlapat na eskalátorech v metru. A tak dále.

3)  V restauraci si objednejte druhé jídlo z denní nabídky
Znáte to. Přijdete na oběd do restaurace, číšník vám přinese jídelní lístek a vy začnete vybírat. Co si dát? Váháte, nemůžete se rozhodnout. Zatím nejlepší radu jsem četl od Morana Cerfa, bývalého počítačového hackera a dnes profesora marketingu. Když jde na oběd, zeptá se obsluhy na denní nabídku. Nebo polední menu. Ve většině restaurací je mají. Někdy vytištěné na stole, jindy napsané na tabuli. Nebo nabídku z hlavy přeříká číšník. Moran Cerf si vždy vybere DRUHOU POLOŽKU z nabídky. I když jde třeba o jídlo, které nepatří k jeho oblíbeným. "Může to být velký průšvih. Ale to se stejně dobře může stát, když si jídlo vyberu sám. Takže to spíše znamená, že objevuji nové chutě a nové věci. A mnohem častěji jsem překvapený příjemně než nepříjemně." Člověk by neměl plýtvat časem na něco, co ve skutečnosti není podstatné. Důležitější než vybírat správně jídlo z lístku je pečlivě zvolit restauraci. A ještě lepší je vybrat si dobře toho, s kým na oběd půjdete. Neřídím se tímto pravidlem stoprocentně. Když jsou v denní nabídce na druhém místě šunkofleky nebo brokolice, ze svých zásad bez problémů slevím. Ale každý den si na to pravidlo minimálně vzpomenu.

4)  Vždy se připoutejte v autě. I na zadním sedadle
To pravidlo mě naučil syn, a to docela nedávno. Vezl nás rodiče odněkud z restaurace (ano, to je jeden z nemnohých momentů, kdy si člověk uvědomí, že mít děti znamená i nějaké čistě praktické benefity) a žena jela na zadním sedadle. Syn ji zkontroloval pohledem. Pak řekl: "Mami, připoutej se!" Žena odpověděla něco v tom smyslu, že se vzadu nikdy nepoutá. "Připoutej se!" trval na svém syn. Vyrazil jsem ženě na pomoc v tom smyslu, že já se taky nepoutám, a ať tedy matku laskavě přestane buzerovat. Vyloženě ho to rozčílilo a začal vykřikovat, že trpíme deficitem inteligence, protože když něco stojí tak malé úsilí (zapnout pás, proboha!), a přitom to může mít tak ohromný dopad, tedy třeba i zachránit život, jen hlupák to neudělá. Odkázal jsem ho otcovskou autoritou do správných mezí. Ale okamžitě jsem věděl, že má pravdu! Jsem z nerozumné generace, která kdyby zapnutí pásů nehlídalo to nesnesitelné pískání, asi by mnozí nepoužívali pásy ani na předních sedadlech. Jde o furiantství kombinované s lehkomyslností. Ale hlavně je úplně zbytečné. Zobecnění tohoto pravidla je jasné: riskovat v životě je zábava a často i cesta k úspěchu. Riskovat zbytečně je pitomost. Mimochodem, před pár týdny jsem četl rozhovor s jedním horolezcem, který bez jištění šplhá po skalách. Desítky, v některých i případech stovky metrů vysoko, na kolmé skále. A v úvodu rozhovoru novinář s mírným pobavením popisoval, jak dotyčný člověk nikdy nechodí na červenou. Bylo v tom přesně to furiantství i stupidita jako v mém přístupu. Jen má chudák kolega asi moc malé děti, které mu nestihly vysvětlit, co je důležité.

5)  Nebojte se odvolat brankáře!
Když hokejový tým prohrává, trenér může před koncem zápasu odvolat brankáře. Ve hře je pak o jednoho hokejistu víc a zvyšuje to šanci dát gól. Ale je to zároveň risk, protože po ztrátě puku může soupeřovo družstvo snadno skórovat a potvrdit vítězství. Obvykle se to děje v řádu desítek vteřin před koncem utkání. Tak se to prostě "dělá" už desítky let. Kdyby to trenér učinil dřív a nevyšlo to, byl by fanoušky kritizován. Malcolm Gladwell však v jednom díle svého podcastu tvrdí, že by to udělat měl. Statistiky prý dokazují, že největší šanci na úspěch by takzvaná power play bez brankáře měla zhruba 12 minut před koncem zápasu. Proč se tím žádný trenér neřídí? Jak už bylo řečeno, právě proto, že by za to sklidil kritiku. Bylo by to nepopulární. Když se power play nepovede před závěrečnou sirénou, nějak se s tím počítá. Ale kdyby gól soupeře padl při power play deset minut před koncem, bude hlavním a možná jediným viníkem prohry trenér. Tohle není hokejové pravidlo, Malcolm Gladwell ho myslí obecně. Zavedené věci často fungují dobře. Proto jsou zavedené. Ale někdy se riskovat vyplatí. A člověk by měl dělat rozhodnutí, která budou překvapivá a nepopulární.

6)  Každý den si zapište do poznámkového sešitu, co vás pobavilo, co jste se dozvěděli nového a z čeho jste měli strach
Řekl mi to před lety v rozhovoru podnikatel Petr Sýkora, který vybudoval a úspěšně prodal firmu Papirius, později v Česku založil nadaci Dobrý anděl. Každý den si zapisuje čtyři věci: jaký udělal dobrý skutek, co se dozvěděl nového, co ho pobavilo nebo rozesmálo a zda udělal něco, z čeho měl strach. Je to dobré ze dvou důvodů. Zaprvé o svém životě přemýšlíte a nemáte pocit, jako většina z nás, že vám jen tak propadává mezi prsty. A zadruhé vás to nutí ty věci opravdu dělat: dozvídat se něco nového, pomáhat ostatním, zkusit cosi odvážného. Často jsou to detaily. Člověk nemůže každý den zachránit svět a naučit se počítat derivace nebo integrály. I drobnosti se ale počítají. Nehledě na to, že si tím zároveň vedete podrobný a zajímavý deník. Bohužel nemám tolik disciplíny, abych takové zápisky udržoval soustavně. Ale čas od času si na toto pravidlo vzpomenu a zkusím si něco zapsat. Líbí se mi hlavně dvě položky ze Sýkorova seznamu: co jsem se dozvěděl nového a co jsem udělal a zároveň z toho měl aspoň trochu strach. A důležitý detail: z nějakého důvodu to mnohem víc funguje, když píšete tužkou na papír. Minimálně proto, že nehrozí, že se v půlce své denní inventury odskočíte podívat, co je nového na Facebooku.

7)  Před odchodem do práce polibte svého partnera
Už z osmdesátých let minulého století pochází lehce obskurní, o to citovanější studie, podle které by muži měli ráno před odchodem políbit své partnerky. Jak zjistil tým profesora Arthura Szaboa z univerzity v německém Kielu, takoví lidé žijí o pět let déle a vydělávají o 20 až 30 procent více než ti, kteří partnerky nelíbají. Když ženu nepolíbíte, máte navíc až o 50 procent větší pravděpodobnost, že cestou do práce nebo z práce zažijete dopravní nehodu. Zní to bláznivě? Možná. Na druhou stranu to jistě neznamená, že by manželský polibek měl nějaké magické kouzlo. Spíš ukazuje, že ve vztazích, kde jsou polibky a další drobné intimity součástí každodenních rituálů, je víc pohody a méně stresu. A že pozitivní energie v lidských životech dokáže čarovat. Až půjdete zítra do práce, víte, co máte dělat.

###message